Ich lasse mir Weihnachten bestimmt nicht verderben, aber es hat mich erstarrt, wie brüchig traditionelle Bräuche sind, wie sie gezielt abgerissen und heutzutage sogar liquidiert werden können. Zu Weihnachten gehört gutes Essen zu unserem Essen, es ist generationsübergreifend erprobt und gehört uns. Meiner Meinung nach sollten wir an den Gewohnheiten festhalten, sie sogar neu entdecken und einführen.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Food-Blogger und Gastronomie-Journalist, der regelmäßig für Print- und Online-Zeitschriften vor allem mit Informationen zu Zutaten, deren Verarbeitung und Rezepturen beisteuert. Auf der Website Tastejourney schreibt er über Essen, neue Trends und teilt gastronomische Einblicke von Reisen.

Ein Beispiel

Zum Beispiel beginnt beim Heiligabendessen ein Stück Knoblauch mit einer Scheibe Brot. Mein Mann hat die Angewohnheit mitgebracht, es soll sein Vater eingeführt haben, aber woher kann ich leider nicht mehr fragen. Es hat mir nicht gefallen und ich habe festgestellt, dass es ein Brauch aus der Slowakei ist. Dort isst sie traditionell ein Stück Waffel, Honig und Knoblauch. Der Grund ist gierig, eine Waffel, damit ein Mensch das ganze Jahr über schön wie frisch gebackenes Brot, gut wie Honig und gesund wie Knoblauch ist. Nur der Knoblauch sprang in unsere Familie und danke dafür. Unsere traditionellen Essgewohnheiten müssen in Scheiben geschnitten werden, um klare Sterne zu erzielen, man sollte das ganze Jahr über gesund sein.

Ganztägiges Fasten ist auch eine gesunde Sache und ein fleischloses Kuba ist eine gute Lösung. Darüber hinaus wird die Belohnung für diejenigen, die das Fasten aushalten, ein goldenes Schwein sein. Tatsächlich werden sie nur ihn sehen, aber selbst das muss es wert sein. Ich habe ihn noch nicht gesehen, morgen habe ich einen von vielen Versuchen. Alle anderen habe ich verschwendet, weil das goldene Schwein am frühen Abend mit dem ersten Stern auftaucht, es flackert nur, aber ich bin gerade mit dem Heiligabendessen fertig. Wegen dieses seltsamen Timings vermute ich unsere slawischen Vorfahren der Zustimmung.

Zlaté prasátko

U zlatého prasátka zůstanu. Chrochtající zvíře je synonymem blahobytu, sytosti a s tím spojených příjemných pocitů plného žaludku a síly. Zvyk má kořeny v pohanství, později Ježíš Kristus před prasaty varoval a nedoporučoval jim házet perly. Bohužel to stále děláme a mnohdy marníme čas a energii.

Proč je prasátko právě zlaté? Zlato znamená, že se zima poroučí. Uznávám, že ve skutečnosti teprve začíná, ale den se prodlužuje, vrací se zlaté slunce a s odchodem tmavých dní je spojováno období hojnosti a prosperity.

Ve vztahu k prasatům, těm divokým, to nejdál dotáhli staří Germáni. Divočáci u nich byli posvátným zvířetem. Asi by dnes měli z jejich přemnožení radost.

Na náš štědrovečerní stůl patří kapr a s ním je spojen zvyk dát si jeho šupinu do peněženky, to vám zaručí, že bude po celý rok plná peněz. Ovšem i v tomto případě je tradice ohrožena, přichází zákeřný úder ve formě kreditních karet a kryptoměn.

Podivnosti okolo nás

Jeden japonský vánoční zvyk mi připadá zbytečně zmodernizovaný. Na Vánoce totiž obsadí rodiny s dětmi fast foodové řetězce KFC a dopřávají si smažené kuře. Zvyk se už předává z generace na generaci a originální název KFC přejmenovali na Kentucky Fried Christmas.

O anglickém vánočním pudinku už bylo napsáno víc článků, než si zaslouží. Chápu. V minulosti to byla ne moc chutná masová záležitost naložená v loji, ale současnost je jiná. Anglický ovocný pudink politý brandy, zapálený a hořící modravým plamenem, je pochoutka. Přiznám se, držíme doma tento importovaný zvyk už přes dvacet let a je to naše rodinná tradice, která zakotvila už i u dětí. Ovšem náš tradiční vánoční zvyk mít na stole jablečný štrúdl jen tak nezmizí, servíruji ho později ke kávě a čaji.

Zdobený banánovník

Zajímavý a pochopitelný zvyk drží křesťané v Indii. Smrky, jedličky a borovičky jim tam nerostou, a tak v těchto končinách zdobí banánovníky. Má to jistou výhodu, žlutý banán je dekorativní, a navíc se dá utrhnout a pochutnat si na něm.

V Německu jedna tradice pomalu umírá, ale o to mám víc důvodů ji zmínit. Do větví vánočního stromku, mezi zelené jehličí, se pověsila nakládaná okurka. Děti ji měly najít, a komu se to podařilo, dostal dárek navíc. Dokonce jsou zde k dostání foukané skleněné ozdoby ve tvaru nakládačky. Spíše bych tento zvyk uvítala po silvestrovských oslavách, když se večírek trochu protáhne.

Holandské děti zase dávají ke krbu boty. Očekávají, že budou přes noc naplněny malými dárky a pochoutkami. Nic však není zadarmo. Musí dát do botek mrkev, jejich Sinterklaas (což je náš Mikuláš) totiž přijede s bílým koněm, který se jmenuje Amerigo, a než se boty naplní, on zatím spořádá mrkev. Jak vidno, jsou to obchodníci a směnný obchod je tu zřejmě oblíben.

Katalánský vánoční zvyk je nám dost vzdálený. Dutému, asi 30 cm dlouhému polenu se namaluje veselý obličejík, přikryje se dekou a děti mu věnují náležitou péči. Říkají mu Tió de Nadal – dodám, že nemá nic společného se slavným tenistou. Starostlivost však na Štědrý den končí. Děti buší do polena klacky tak dlouho, dokud ze své zadní části nevypadne plno sladkostí a pochoutek, které okamžitě spořádají. Při mlácení polena si dokonce zpívají píseň Caga tió.

S jídlem je spojen i zvyk na Islandu. Bohužel kořistí se stáváme my lidé. Na Vánoce se islandskými večerními ulicemi toulá divoká mytologická kočka a ta sežere každého, kdo si na Štědrý večer nesehnal nové šaty. Všichni víme, jak je svět otevřený, proto neriskujme, třeba je kočka už i ve vašem městě. Raději se na Štědrý večer a hostinu krásně nově oblečte.

Naše putování po vánočních tradicích uzavřu ve Francii dortem ve tvaru polena s příznačným názvem Buche de Noel. Čokoládová roláda se šlehačkou je napodobeninou dřevěného polena, které se přikládalo do kamen případně krbu, když lidé odcházeli na vánoční bohoslužbu. Vybral se ten největší kus dřeva, které mělo udržet teplo až do jejich příchodu. Poleno se dočkalo vděku v podobě čokoládové cukrářské pochoutky.  

Zvyky jsou krásné

Vánoční tradice jsou krásné, ať se odehrávají v jakémkoliv kousku křesťanského světa. Hýčkejme si je, držme se jich, předávejme je dětem a dělejme si Vánoce tradičně, v rodinném kruhu a pohodě. Držme se rodinných zvyků a nenechme se otrávit hloupostmi, které na ně občas zaútočí.

Vánoce jsou jenom jedny a navíc jich za lidský život zase tolik není, o to víc si je musíme užívat a chránit je.

Šťastné a veselé!

Dagmar Heřtová

Sdílet na Facebooku

Sdílet na Twitteru

Sdílet na LinkedIn

Tisknout

Kopírovat url adresu

Zkrácená adresa





Kopírovat do schránky

Zavřít